2 ROKY

Tyjo, už jsou to dva roky, co se tady nic neobjevilo. Všechny články až na jeden smazaný. S tím jedním se totiž tak nějak ztotožňuju dodnes.

Jedna fotka, co jsem dneska našla v telefonu mi totiž ten minulý článek dost připomněla. A ona vlastně ta fotka není jedna, našla bych jich v mobilu mnohem víc.

Jsou vždycky z chvíle, kdy mě na skvělý akci přepadne depka. Jo, ta odporná věc, která ti ten večer dokáže během chvilinky naprosto zkazit.

Víš, ne vždycky je všechno tak skvělý, jak se může na první pohled zdát. Natož pokud mě sleduješ jen na instagramu. Samozřejmě, že na instagram zveřejňuju ty šťastný fotky, protože se na ně líp kouká a hlavně chci vzpomínat na hezký věci.

Tohle je ta moc hezká fotka. Vznikla v sobotu, no možná už v neděli. Celý večer jsem se fakt skvěle bavila. Tancovala, pila a fakt to bylo děsně fajn. Jenže pak stačila naprostá maličkost. Jeden špatnej pohled a já měla pocit, že můžu jet domů. Že mě tam vlastně vůbec nikdo nechce a jen jim překážím a kazím večer. Naštěstí mám skvělýho kluka, kterej mě v těhlech chvílích vždycky drží nad vodou. 

Já jen, že všechno prostě není tak růžový jak se zdá. A že mě moc mrzí, že tyhle stavy přicházej, ale bohužel jsem ještě nepřišla na způsob jak se jich zbavit. Takže jsem tady chtěla ukázat takovou svojí realitu.

Taaaak jsem se vypsala a věřím, že v tom nejsem sama. 

Už v minulým článku byla moje oblíbená věta, tak ji použiju i sem.

Pokud se ti děje něco podobnýho, máš radu jak na to, nebo si třeba myslíš, že bychom si mohli vzájemně pomoc, budu fakt moc ráda, když napíšeš. 

Karolína 

Nevím.

Víš, vždycky jsem byla zastáncem toho, že na sociální sítě patří jen všechno dobrý a sluníčkový, ale chci ti ukázat, že existuje i druhá strana člověka.

Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna já - malá, stydlivá, sebekritická a docela tichá někdy udělám tohle. Vždycky jsem si říkala, co by si o mě kdo mohl myslet, ale dnešek je asi nějaký zlom a řekla jsem si, že se z toho potřebuju vypsat.

Párkrát do měsíce. mě prostě přepadne pocit, že jsem úplně k ničemu, že jsem tu sama a kolem mě je prázdno. Hmm, teď si možná říkáš, že zrovna já si nemám absolutně na co stěžovat. Jenomže tohle se může stát i tobě. Přijde to naprosto nečekaně a ty najednou nevíš co dělat. Pomalu tě užírá ten pocit úzkosti a propukne, když se ti to zrovna vůbec nehodí. Víš, čas od času prostě usínám ubrečená a celá se třesu. A můžeš se mě nekolikrát zeptat, co se děje a já pokaždé řeknu, že nevím. Protože fakt nevím, co je špatně. Někdy mám opravdu pocit, že mě to celou po
hltí a už nepřijde žádnej dobrej den. Ale on přijde. A bude zase všechno hezký a sluníčkový. Jen musím(š) čekat.

Nikdy bych nevěřila, že to udělám. Že tohle fakt pustím mezi lidi, své kamarády. Bojím se, ale v hloubi duše vím, že je to něco, co by mi mohlo pomoct.

A pokud prožíváš něco podobného, drž se, Karolína.

Blog jsem asi rok vůbec nepoužívala, proto vypadá, tak jak vypadá.