Nevím.

Víš, vždycky jsem byla zastáncem toho, že na sociální sítě patří jen všechno dobrý a sluníčkový, ale chci ti ukázat, že existuje i druhá strana člověka.

Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna já - malá, stydlivá, sebekritická a docela tichá někdy udělám tohle. Vždycky jsem si říkala, co by si o mě kdo mohl myslet, ale dnešek je asi nějaký zlom a řekla jsem si, že se z toho potřebuju vypsat.

Párkrát do měsíce. mě prostě přepadne pocit, že jsem úplně k ničemu, že jsem tu sama a kolem mě je prázdno. Hmm, teď si možná říkáš, že zrovna já si nemám absolutně na co stěžovat. Jenomže tohle se může stát i tobě. Přijde to naprosto nečekaně a ty najednou nevíš co dělat. Pomalu tě užírá ten pocit úzkosti a propukne, když se ti to zrovna vůbec nehodí. Víš, čas od času prostě usínám ubrečená a celá se třesu. A můžeš se mě nekolikrát zeptat, co se děje a já pokaždé řeknu, že nevím. Protože fakt nevím, co je špatně. Někdy mám opravdu pocit, že mě to celou po
hltí a už nepřijde žádnej dobrej den. Ale on přijde. A bude zase všechno hezký a sluníčkový. Jen musím(š) čekat.

Nikdy bych nevěřila, že to udělám. Že tohle fakt pustím mezi lidi, své kamarády. Bojím se, ale v hloubi duše vím, že je to něco, co by mi mohlo pomoct.

A pokud prožíváš něco podobného, drž se, Karolína.

Blog jsem asi rok vůbec nepoužívala, proto vypadá, tak jak vypadá.